Koncert (života)

Jako kapitán
na lodním můstku.
Nad pěnou černobílých vln.

Jsem oslněna jejich třpytem.
Přikována.
Boty už netlačí.
Hlava bolet přestala.

Jsem plna po okraj...
tónů
emocí
sebe...?

Dotklo se mě prstem Nebe.

Nechápu tu hudbu,
ale cítím ji.

Jako jemné chvění,
jako bubny v srdci,
jako mužské dlaně.

Kdybych se nedržela
křesla odhodlaně,
už bych vzlétla vzhůru....k secesnímu stropu.

Vidím se, jak nohama do rytmu kopu.
Jsem červený balónek,
na poutku od kabelky.
Ne malý ani velký.

Stoupám výš a výš.
,,Už mě pustit smíš",
mávám na kamarádku.
Pouští mě nerada,
můj lístek zbyl jí na památku.

Kolem a pode mnou lidi,
hudba zní kouzlem -
nikdo mě neuvidí...

Nadechnu se...a stoupám výš.

Nade mnou klenba noci,
hudba hraje,
konečně znám důvod.

Jak v extázi
náhle mi dochází
naprosto VŠECHNO již.

Tohle je můj život...
a já vznášejíc,
objímám svůj kříž.