Baroko

Měsíční svit jim rozsvítil tváře,
odlesky slunce jim vnukli ten žár.
Jen měsíc vrací zpět jim jejich záře
a zlato, jež léčí každý svár.

V tom svitu vrací se k nim zpět,
zář svící a hlahol rozesmátých vět.

Červené pláště a třpytivé prsteny,
kameny nejkrásnější tváře.
V lesku síně, tančící těla ztraceny
ve veselé mlžné stránce snáře.

Střevíce míhají se po parketě.
Jen zvednou nohy a pak letět...

Na tom vzácném plese,
kde hostem jsem.
Hudba se nese,
skrz hudebnický lem.

Ruka v ruce a pak zas v jiné...
Tak dáma s pánem se lehce mine.

A oper sedačky sametové,
se zlatými opěradly.
Zní tóny zlaté hudby nové,
a padaj´rúže, které uvadly.

V tom stínu na balkónu rudém jako krev,
se nejlépe poslouchá, krásný, operetní zpěv.

A ruka zašmátrá ti po rameni.
S prstenem krásným, zlatým.
Všechny mé bariery jsou již podlomeny
a kráčím rychle za ním.

Pak jenom slyš, tu temnou píseň jeho.
Jak zašmátrá a najde, to co chce.
Nemyslím nic oplzlého.
Jen pouhou lidskou krev...

A proto lidé co mají rádi gotiku...
delají velkou chybu.