Zakletý básník

Šatna v krabičce od cukru,
co v ní visí dvanáct
šedých uniforem,
je možná místem posledního
odpočinku neznámého básníka.
Nejvíce poezie vždy
nacházel ve spodních regálech
zaprášených antikvariátů
a v kolečkových křeslech,
zamrzlých ve vánici.

Každé ráno se probouzel
jako někdo jiný.
Někdy byl pekařem a nevěděl,
proč po něm tolik křičí
ty vzteklé důchodkyně,
na ulici rozteklé
žárem odpoledního
slunce.
A někdy byl policajtem,
pak rozmlouval s kapsáři
o starých dobrých časech
bez kamer.
Jen jednou byl senátorem
a celou tu dobu
se raději měl za hrobníka
a nevystrčil nos ani na chvíli
z hospody na rohu.
Ale vždy zůstal básníkem.

Až jednoho dne se neprobudil
vůbec.
Bylo to dnes ráno
a mohu za to já,
neboť jsem ho zaklel do této
básně.
Takže to radši nečtěte,
ať neuteče
pryč.