Smutný pohled do očí v pravé poledne

Anotace: Pro tebe, Lukáši, protože pravá poezie je život sám.

Ještě bych něco chtěl…cosi
Napsat na kus papíru s utrženým rohem
Složit to do lodičky a poslat proti proudu
Bláhově čekat…co jsem to vlastně vůbec chtěl?
Čekat na tebe, že pochopíš
Co vlastně, když nevím co bych?
Kde to vlastně jsem, tak kde?

Realita. Dualita. Hnusná slova
Vlastně se hodí do každé řádky

Ještě bych cosi chtěl…jenže co vlastně?
Utržený roh ničemu nevadí
Jenže proti proudu nestojí vůbec nic
Nikdo, nikoho, k ničemu
Dívat se na sama sebe
Přes dvě skla tak zkresleně
Trojrozměrně…vlastně není rozměr, kde?

Recidiva, kurzíva a docela to bolí v rozkroku
Řekl jsem: Mám strach a ty ne?

Protože jsem si myslel, že nemůže být hůř
Jenže on se mi podíval do očí a řekl:
Co vlastně řekl?
Jsi na tom, víš, tak nějak, víš tak…
Se vším se dá žít…třeba
Co jsem to jenom chtěl?
A v tom objetí se zachvěl svět

Ztracené děti, bolestná rána
Víš, vlastně, co, já nevím, co vlastně?

Posílám lodičky s utrženým rohem
Nečekám zázraky, jakože tak a proč také?
Kdyby jen tobě, umíráčku
Za to, víš, za to by to stálo
Stálo, stát a postavit se, navzdory
Všechna přání na počkání
Jenže co bych vlastně vůbec ještě chtěl?