Koně

V zahradě zavoněl tymián,
pasou se v ohradě koně.
Vítr si bičuje do lián,
rozsypal stesk po balkóně.

Vítr se opírá do stromů
a hladí kopyta hříbat.
Vsypal mi již stesk též do domu,
s vichřicí začal se líbat.

A koně, vzplašení poryvy,
plni sil skákají z ohrad.
Z větru jsou nezkrotně bázliví,
byť si chce s nimi jen pohrát.

Cválaj pryč do dálky bez směru,
do mlhy husté se řítí.
Neznají tu krutou příšeru
u které zůstanou v síti.

Zastavte, koně, zastavte,
zpomalte, můžete dosud,
běžíte k mlze, no a v té
v běhu se změní váš osud.

Země dál duní pod kopyty,
z dálky se ozývá hřmění.
V mlze je již osud ukrytý
- čeká koně k nezkrocení.

Ty koně vichřící vzplašené
bezhlavě cválají k lesu,
ta jak chce rychle si je žene
pod bičem strachu a děsu.

A koně únavou zničení,
v nohách již nemají síly,
bolest nepomůže zkrocení,
neboť z ní tím více šílí.

Srdce jim pomalu krvácí,
uzdy je dusí a škrtí,
skoro už v mlze se vytrácí,
v mlze, z níž vyjdeš jen smrtí.

Zastavte, koně, zastavte,
zpomalte, můžete dosud.
Běžíte k mlze, no a v té
v běhu se změní váš osud.

Utichl cval kopyt najednou,
též vítr se ztišil zcela,
když mlha pod maskou šerednou
odkryla ty koňské těla.

Když v noci vyjdu na terasu
životem a vínem opit,
stane se, že tak čas od času
slyším ten smutný cval kopyt.