Bílá růže.

Anotace: Člověk si sem tam zavzpomíná..

Vás zelené mi louky,pláně,
z lesů pára,říše lepých sov.
Stálý obraz hbité mlsné laně,
na zapomenout není mnoho slov.

Zkvetlých poupat bylo v dětském oku,
na tisíc let křičí stále žít.
Přát zrcadlu v slze slaném moku,
bílou růži vidět lačně pít.

Na oblacích modrobílé řasy,
četnost mlhy brání touhu pjet.
Po obrně jazyk polkl časy.
nerozchodí mléčné zuby zpět.

Okamžik,ten zhojí čerstvou ránu,
moment chvíle,nové stopě vstříc.
Zapomenout?Ne,to nemám v plánu
a vzpomínat,ne,to nikdy víc.

Bílou růži nadál v srdci nosím,
jími květy jsem chtěl otřít svět.
Pamětí,jak po nájezdu vosím,
točím slova,jež roztočil děd.

Tě,maminko,tebe v čelní řadě,
s blondem vlasu hrdě vidím stát.
S letním sluncem mně v květnovém sadě,
bílé růže chuť prv dala znát.

Vás zelené mi louky,pláně,
lesy,stáje,vůně koňských hřív.
Navždy zapomenout nejde přece na ně.
A vzpomenout nešlo nikdy dřív.