Šepoty a výkřiky (pocta I.B.)

Ještě teď…
po cestě tramvají…
ještě teď jsem zděšena.

Ne,
pro scény se střepem
v ženském klíně.
Krev a hysterický smích.

Děsivé,
ale ne neskutečné.

Ne,
pro scény s umíráním.
Bolesti a chroptění.

Znám to dobře,
i když si nikdy nezvyknu.

Jsem zděšena
chladem
hradbami
pokrytectvím
pýchou
nudou
osaměním

Tím vším
odporně nelidsky lidským
konáním
podaným bezcitnou kamerou
věrně natolik,
že jsem se poznala.

Poznávala.
Nacházela.
Uviděla.

Opakovaně…
zrcadlo duše,
které bylo až na dně truhly,
pod nánosem prachu,
tajně ukryté…na někdy.

Náhle nemilosrdně
nahé…teď.

Popis vrásek jedné ženy…
původ každé jedné z nich.

Nenávist a chlad
druhé…
zraněné bez snahy
najít lék.

A nakonec…
jedna obyčejná žena.
Ta, co slouží druhým.
Druhými přehlížena.
Ponížena…
a přece vítězná.

Jako Maria,
jako Magdaléna,
jako samařská žena u studny o polednách…

Jedna obyčejná žena
umyla scénu od krve,
bolesti,
závisti i zloby.

Dovedla projevit bolest,
prožít lásku,
mít sílu…žít dál.

ONA ŽILA…

kéž bych taky dokázala ŽÍT