Síly co svolily jí milovat

Anotace: ...

Mrtvola leží na zemi,
kdysi toužila po neby.
Chtěla spokojená být,
o lásce a štěstí snít.

Teď každý na ní jen blbě civí,
každej se o ní jen baví.
A nikoho ani nehne,aby jí pomohl,
tenoučké ručičky by si namohl.

Nad městem stmívá se,
a každej jen dívá se.
Jak se ta mrtvola v blátě válí,
každej jen dívá se na dítě holý.

Bez života,bez citů,
to dítě žije jen z pocitů.
Dělala spoustu věcí neuváženě,
do života chtěla jí odhodlaně.

Nechtěla nic promarnit,
nechtěla celej svůj život prosnít.
Chtěla mít to co chtěla,
jen chtěla být spokojená.

Štěstí,zdráví a lásku mít,
jenže pak??Touha snít.(tak proč nemohla šťastná být?)
přišlo něco co se vysvětlit nedá,
a to tehdy,kzdyž někoho ráda měla.

Přes den plná lásky k němu,
přes noc ztratila tu něhu.
Najednou přešla na jinou stranu,
její srdce vytvořilo obranu.

Její síly se vzchopily,
proti těm,co jí ublížili.
A řekli...

,,Dost mi se jen tam nedáme,
klukům to vrátíme.
My milovat nebudeme,
lásku hned ke konci odspoudíme,
žádnou šanci jim nedáme.''

A přesně tk udělaly,
dívku milovat nenechaly.
Chlapce k sobě nepustily,
oboum strašmě ublížily.

A jak dívka na zemi vysílená leží,
krev chladnější a chladnější sní běží.
Se zavřenýma očima,očima nevnímá,
najednou vní cosi procitá,
najednou sílu nalézá.

To její duše bojovat nepřestala.
to se někdy stává.
Moc dobré srdce měla,
aby se ho teďka vzdala.

Jenže duš bojovat nepřestala,
kapka rosy jí na tvář padá.¨
Oči se otvírají,
smysly k sobě přicházejí.

..Dívce se zdál zvláštní sen,
že jednou přišel ten den.
Kdy sice co(v životě)chtěla měla,
a však milovat nedokázala.

..Ne kdepak to nebyl sen,
on opravdu přišel ten den.
Kdy krásná dívka v krásných šatech,
jde ladným krokem po schodech.

Klidným krokem míří k neznámému chlapci,
a v hlavě jí proběhlo..,,Tak toho já chci!''
Ona nejen chtěla,
ona ho i míti mohla.

Teda mohla mít,
sice přestala snít.
Ale milovat ho chtěla,
radši nikam nespěchala.

On jí krásná slůvka sepisoval,
do jejích očí se hned zamiloval.
Ona stále o něm mluvila,
vžak pořád milovat neuměla.

Byla šťastná ,kdykoly se jí někdo líbil,
ten předsudek se hnedka oběvil.
,,Co když je jen další frajer,
já chci aby on byl ten pravej,
nebo aspoň abych u něj směla tůstat.''

Svoje síly prosila,
tehdy chtělo se jí moc smát.
Sily se slitovaly,
svolili jí aby se milovali.

Dívka s láskou nejistou,
do života šla s jiskrou.
Za chlapcem hned běžela,
jen tak si sním povídala,
vše o sobě mu vyprávěla.

On jí tiše naslouchal,
každý její gesto vstřebával.
Až jen naslouchat nedokázal,
a tak se kní nenápadně přibližoval.

Jako by jí v tu chvíly myšlenky četl,
jí to jasný bylo hned.
V hlavě jí to začalo proudit,
chtěl ho strašně políbit.

Jenže věděla,
že polibkem to všechno vždycky končilo.
To dídě se stím smířit nechtělo,
a tak jeho jemné rty políbila.

Jejími polibky ho zahltila,
skončit to určitě nechtěla.
Jen šťastná být zkusila,
nevěla nic moc.

Jen to,
že sním chce strávit tu nejkrásnější noc.
A co nejvíc takovích nocí,
jenže to není v její moci.

Ráno když se probudila,
jeho pohled na sobě ucítila.
Polibek mu darovala,
Na nohy se postavila,
na louku se rozeběhla.

Naplněná se cítila,
její síly jí nezklamaly.
A lásku mu darovaly,
ona šťastná,on je šťasten.

Po pár letech darovaly si prsten,
ten nejkrásnější.
Ten kterej už někdy viděla,
avšak vzpomenout si nemohla.

.....Už ví kde ho viděla,
.....viděla ho ve snu.
Tehdy když na té studené zemi umírala,
ještě že se nevzdala.

Jinak by tohle nikdy nezažila,
ten pocit spokojenosti,naplnění.
A za ten bude vždycky vděčná té síle,
která se vní znenadání vzala.