únavový syndrom...

apatická tma
je dlouhá jako šála
a já
dědic vyčerpání
se rtutí
na teploměru duše
proklatě nízko
přepaden zimní únavou
v hodině mezi psem a vlkem
kdy je čas na umírání
civím do té bezedné tváře
hodně blízko...

pak ovšem najednou
můj setrvalý stav
mrazivé tlakové tendence
narušila tvá tajemná frekvence...

někde uvnitř
se probudil z letargie
pohozený nalezenec
a zažehl ohně...

cítím
doutnavý výboj
obklopený temnou koronou
neviditelného vlnění
rozpadavé kontury
na okrajích srdeční stěny
a v mezerách trhlin
vidím
probleskující žhavé jádro...

umíněnec
zatvrzelé pózy
ustrnulé
ve zvláštní zakřivenosti
ledovců stékajících po úbočí
zakouslý v hřebeni
pohoří osamělosti
uvolnil stisk...

tma vyhozená ze sedla
zešedla v aureole tvého světla
jako liána guarana
ovinula ses kolem mého těla
v tanečních kreacích
přitažlivosti
otvíráš si sama
bez klepání
dáváš mi pít
hladíš očima
a já už zas vím
co chci říct...

pojďme žít...