Mé největší prohry,
jsou jak padající sklo
a každá vzpomínka
je ostrý střep.
Chytám ostré kusy
s naivní touhou
nezranit se...
a aby té bolesti
nebylo málo,
bosýma nohama
rozšlapu střepy
na malé kousíčky...
a ty kousky sebeúcty
pak sbírám léta...
Protože stále věřím,
že z nich časem slepím
mozaiku hodnou úcty.
A mozaika bude odrážet sluneční paprsky do všech tmavých koutů. ST
10.11.2009 19:43:00 | KockaEvropska
Střepy se otupí
a nebo zametou
prohra ta přebolí,
byť zdá se prokletou!
Čas stopy zahladí,
štěstí zas nastolí,
jdi mu však naproti
neřeš nic pistolí!
04.10.2009 23:42:00 | Špáďa
Také tomu rozumím, možná by ses mohla naučit víc si věřit a sama sebe vážit. ST :-))
26.07.2009 12:40:00 | poustevník Jirka