O mrtvých jen dobře!
O mrtvých jen dobře!
O mrtvých jen dobře!
Mračna stínů v černém,
pomalu se trousí v sále.
Usedají do lavic a vzlykají,
jak by uctívala zesnulého krále.
Mrtvý sám tam v rakvi leží,
tvář bledá a ruce v kříž.
Dík poslednímu pomazání,
je nyní duše nebi blíž!?
V první řadě stará vdova,
bílým kapesníkem slzy stírá.
Pod zmačkanou bavlnou,
však svůj tajný úsměv skrývá.
Na mysli vzpomínky,
na zemřelého manžela.
Zlo, bolest a utrpení,
které trpět musela.
Pohřební řeč skončila,
tóny hudby se linou sálem.
Rakev jako do pekel klesá,
do pekel a možná ještě dále.
V řadě za sebou pozůstalí stojí,
upřímnou soustrast musí vdově dát.
Ta ač navenek pláče,
na duši se musí smát.
Tu bratr, co se s mrtvým hádal,
služebná, jež na mrtvého potají klela
a desítky dalších, co neměli ho v lásce,
teď pějí na něj slova vřelá!
Mračna stínů v černém,
pomalu se trousí ze sálu.
Dávají tak sbohem,
tomu falešnému smutečnímu bálu.
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk
Hledím na něj vždy, když nějakou báseň píši. Některá se povede sama od sebe, že je rytmická. Jiné musím zase pilovat. A tuto jsem musel. Přiznávám, že nepatří k rytmicky nejlepším, a že jsem si nelámal hlavu s počtem slabik v rýmovaných verších a už vůbec jsem se nesoustředil na to, aby báseň jako celek volně plynula. V jednom místě jsem báseň schválně pozastavil, abych docílil hlubšího dojmu. A v ostatních částech básně jsem toho názoru, že rytmus není tak špatný. Alespoň já si ho svou recitací udržím bez problémů. Ale to většina autorů u svých děl. Takže to k rytmu. Děkuju za zastavení.
24.04.2009 10:16:00 | Miro Sparkus
