Musím.

Mám plné zuby doufání a čekání,
mám plné zuby nic nevědění
Nenávidím pocit být uplně nahoře,
protože vím že hned potom
přijde ten
kdy jsem zase úplně dole

Když utápím se ve své vlastní fantazii
snažím se
moc jí nepolykat
snažím se být realistická
ale bolí to
je to hroší než tisice nožu v hrudi

všechna ta realita
praštila mě do tváře
a dala mi podpásovku

Ale proč?
vždyť já přece VÍM
že život nebude nikdy takový
jaký bych chtěla
Nebude nikdy
dost krásný na to
aby tím přebyl svou temnou stránku

nebude
nebude
nebude

Tak proč to prostě nepřijmu?
proč stále doufám?
proč ptám se proč?

proč zabývám se těmahle žvástama
proč neačnu žít?

ach
dávím se tu prázdnotou
snad proto
že jsem tak naivní
a nebo
naopak
ne dost
...

a přitom jsem vlastně docela šťastná

jsem
jsem
jsem

musím
/co jiného mi zbývá?/