JAKO PÍRKA LÉTALI JSME, TO BYL NÁŠ SEN

Anotace: Tuto báseň jsem napsal o Vánocích roku 2008, je zařazena v mé sbírce Listy ve vánku šeptají.

Sbírka: Listy ve vánku šeptají

Neslyším nic, snad jen ticho, všude božský klid.
Hodiny tikají, vlaky tu houkají.
Slyším ticho.
Zvuky v tichu násobenou silou zní,
stovky, už stovky dní.
Výkřiky ruší božský klid.
Božský?
To se nedá říct.
Satani v zeleném pány chcou být,
my nevinní,
chtěli jsme jen žít.
To od ďáblů nemohli jsme chtít.
My chtěli žít, čas šel dál.
A diktátor se pouze smál.
My mřeli, to byl krutý osud náš,
my žít jen chtěli,
prosili jsme Boha,
dál jsme mřeli,
jen satan nás vyslyšel.

Čas šel dál, my usínali,
my chtěli se probudit, však nešlo to víc,
alespoň máme klid.
Po nás zbyl jen prach a víc nic.
My létali, to byl náš sen,
ale my nesnili, my létali jen.
Padali jsme pak, ne strmě.
Jen jsme se snášeli, lehce jako pírka,
to byla hezká chvilka, ne jak ty předtím,
unášeni jsme byli, závanem lehkým.
Vítr hrál si s námi,
a létali jsme dál,
diktátor se stále smál.

Čas plynul.
My jako poprašek na zem se snesli,
neměli jsme srdcí,
však do srdce každého z nás se obavy vnesly.
Kdo zrovna věčně usíná?
právě teď to jistě pro někoho začíná,
mnoho životů skomírá,
náš nevinný rod stále vymírá.
Však my doufali.
Doufali.
Ale už nebyli zoufalí,
to nebyl úděl náš.
My jen otupěle přihlíželi,
dění kolem nás.


A tak šel čas.
A my nevědouc, nevědomky, nevěděli jsme,
že krev jiných se teď vaří,
že těla jiných se teď pálí,
že krev jiných se teď škvaří.
Jiných?
Ne jiných!
Ti jiní jsou naši bratři, sestry, matky, syni,
kdo zaprodal nás té nacistické svini?
To těžká otázka.

Další prach se snášel k nám,
teď nikdo tady nebyl sám.
Však shledání nebyla veselá,
jak by taky mohla být,
když nikdo tu už neměl cit?
O to postarali se zelení páni dosti,
oni vyřádili se na nás dosytnosti.
Čas plynul, čas šel dál,
diktátor se už nesmál.
Fronta se řítí,
další také,
tak jaké je to Němci, jaké?

Ohně pomalu uhasínaly,
životy Němců skomíraly.
Pomalu konec se blížil jejich,
my začali se radovat,
radost však naše nebyla z konce,
nám nešlo o to válku skoncovat,
my chtěli už spát v klidu,
jak nám mrtvým náleží,
ale stejně už nespatří nás nikdo z živého lidu,
tak co na tom záleží?

Kdysi jako pírka létali jsme,
to byl náš sen,
však my nesnili,
my létali jen.
Teď už nesníme,
jenom ležíme,
v pokojném klidu posmrtném,
jak nám mrtvým náleží.
Bestie už pochcípaly. Tak proč na tom záleží?