Žal

Konec přichází,
konec šťastných dnů.
Dívce v nesnázích,
byla plná snů.

Sama se prochází,
podzimní krajinou.
Do brány vchází,
s tváří tak nešťastnou - nevinnou.

Vzduchem plují,
listy javoru.
Cestičku lemují,
pomníky z mramoru.

Proč ale dívenka,
sudý počet květů nese?
Slza velká jako skleněnka,
stromy kol, však nejsme v lese.

Proč celý černý šat,
dnes ráno oblékla?
Dozvím se snad,
proč by ze světa nejraděj utekla?

Pomalu pokleká,
zapálí svícen.
Ten žal mne vyleká,
snad vědět nechci více.

Osud jí srdce rozerval,
na malé kusy.
Žal duši vzal,
kdo pomoc jí zkusí…?

Srdce co krvácí,
pohlazení neutěší.
V bolesti naděj se vytrácí,
smysly pracují, slova útěchy však neuslyší…