Hřbitov

Skřivan nad pole vzlét
jeho hlásek
jak na kostele zvon
čistě zněl.
Proč nad jedním místem
na chvíli se odmlčel?
Tam cestičky jsou úzké
vysypané kamínky
mezi nimi i stéblo trávy
neslyšně prorůstá.
Smutek padá na hroby
olemované zdí hřbitovní.
Z příbytků lidé odešli
v tichu zde spočinout.
Hlasy člověčí mlčí
zkamenělá slova
v mramor vtesána.
Plamínky vzpomínek
posvátně mihotají v soumraku
Tůje-němí stážci
tiše stojí
jen vítr
pohne jejich věrností.
Léty zapomenuté osudy
břečťan pojmul
v náruč svou.
Hluboko skryta těla
pod černou hlínou
kde života už není.
Jaké ticho
tam v záhrobí
živí se nedoví.
.
Až opře rámě své
,,Ta" jež nám souzena
v den našeho narození
budem vědět-každý sám
co je-či není dál.
Šťastný ten
kdo věří
ve vzkříšení.