*****
*****
Když stopka ti zabliká
a dveře se zavřou
a řvou
prázdnou minulostí
pak děsí se budoucnosti
teď nastává ticho . . .
…..
a bolí duše
ne rány na těle
odpovědi vyřčené suše,
co to pořád mele?
…..
smysl nenachází,
proto pořád skáče,
bodá, dusí,
umírá,
avšak v srdci
díra po vás všech
se necelí…
naopak otvírá…
…..
snaží se zahnat
tu bolest krutou,
tu – kterou
způsobuje vám
a cítí ji sám
díky níž odcházet
nemůže,
kdo pomůže
prolomit strach,
otázku proč
by se tak nemělo stát
a vykročit nohou
do prázdnoty víru
a nemuset se už nikdy bát
…..
Komentáře (6)
Komentujících (6)
Doporučit
Tisk
Dobré! (No, že by mě připadala úplně dodělaná, to teda ne, ale kvalitativně je myslím o třídu výš)
05.04.2006 23:19:00 | MATT
jako báseň mě to moc neoslovilo, je na mě asi moc těžká a já spíš pravidelný verš a rým, ale opět zajímavě pojatá. Je pravda že zranění duše jsou mnohem bolestivější než těla ajejich léčba je těžká... a často zůstávají jizvy...
02.12.2005 16:45:00 | Manik
znám tu bolest, je krutá, i život je krutý, ale na druhé straně přes všechny strasti i krásný! hezká básnička, opět silně působivá!
01.12.2005 08:26:00 | Kubino 2
Vzpomínky na ty co měli velký význam v našem životě jsou vždycky silné, a nikdy na ně nezapomeneme. Minulost je minulost, člověk jde dál, vstříc svému osudu. Musí, jde dál, nebo umírá...
28.11.2005 11:13:00 | D.Angel
