Sám v parku

Stojím tu v mlází
v chladném tmění
myšlenky že dávné
v skutek se mění.

Velkým stromem
tmavém místě
se tu v parku
cítím jistě.

Dlouhý kabát
téměř k zemi
i v té zimě
dobře je mi.

Počkám v klidu
chvil jen pár
z mého těla
sálá žár.

Odhalím hruď
ba celé tělo
v záblesku lampy
předvést se chtělo.

Kdopak to přichází
blíže více
padají mi k zemi
i nohavice.

Vykřikla hrůzou
poté smíchem
spatřila nitku
pod mým břichem.

Přece jen chladno
třesu se zimou
raděj si najdu
zas oběť jinou.

Vtom křičím bolestí
moje oči bulí
ta dívka tak něžná
mě kopla do kulí.