Kráčení

Byla tma
Světla lamp házela stíny
Na kroky
Které se nesly mlhou s jemným deštěm
Co vytrvale máčel chodníky
Nechával vlnit vlasy
Rozmazával barvy na tváři
A měnil nálady i cítění

Sám
S taškou plnou zabláceného oblečení
Sám
S čapkou do čela
Aby nebyly vidět jeho slzy z prohry

Viděl umírání
Viděl ho na vlastní oči
Sám
Kráčel k majáku
Který ho z dálky vábil bezpečným světlem
Plným porozumění
Jemu
I událostem, které naplnily jeho mozek
A snad i srdce otevřené ránou
Co dovede dlouho mokvat
Aby po ní nakonec zůstala hluboká jizva vyléčená keloidem

S rukama zabořenýma do vlhké půdy
Nechápal svět
Pochovával mrtvé s červeným bělmem očí a promrzlými údy
Pochovával sebe
Bez zbytečných obřadů smutku

Kroky na štěrku křupaly
Hluché uši neslyšely nic
Jen výstřely a křik umírajících
Kráčel sám
S taškou plnou zabláceného oblečení
Kterou odhodil do prázdna
I s myšlenkou
Že válku můžete prohrát špatnými páry bot