Zatracená Duše

Jel jsem takhle jednou do Brna
se svojí duší.
Vykládala mi nesmysly o životě a já poslouchal,
tak jak se sluší.

Ale už jsem to nemohl vydržet...

U kraje jsem zastavil a otevřel dveře:
"Táhni ty zmije jedovatá!"
Překvapená vystoupila a jen utrousila:
"Vždyť jsem jen tvoje..."

U kraje silnice seděla a plakala.
A já jel dál.
Snad byl jsem příliš tvrdý, jenže je pozdě...
trochu jsem lhal.

Od té doby jsem jí nespatřil,
snad někde v lesích bloudí,
snad někde našla útočiště,
nebo chcípla ...

Je mi to jedno!