Za ostnatým plotem...

Viděla jsem ji.
Samotná, samotinká se sklopenou hlavou tam jen tak stála.
Chtěla jsem ji pohladit, ale nedosáhla jsem.
Kolem ní totiž někdo vystavěl plot. Byl vysoký a ostnatý.
Smutně jsem stála za ním a dívala se na ni.

Taky Ti sliboval, život váš maloval. A kde je teď?

Nevzhlédla. Zbylo v ní jen málo z toho, čím kdysi byla.
Žel bohu, že jsem jí litovala a trápila se pro ni.

Stekla mi slza, když jsi se sklonila ještě níž.
Stekla mi druhá, když první střípek Tvé krásy vyprchal.
A stekla mi i třetí, když jsi mlčky trpěla dál.

Dívala jsem se na tu ubohou květinu na osamocené planetě kdesi ve vesmíru. V tom vesmíru, který měl být naším rájem, jak jsi mi říkával. Jenže je černý a studený. Na tolik světelných let vzdálený od mé minulosti. Na tolik vzdálený mé představě.

Květina za ostnatým drátem padla.
Zasadil ji tam on...
Člověk mě nejbližší.
I přes to všechno....