po dně ty...

kousek za městem
na terase
zimní zahrady
za sklem
podřimuje
v křesle proutěném...

na polici za ním
se povaluje
penicilin
prošlý věkem
jako sny na ulici
odložené doktorem
nevyléčitelné
zarůstající mechem...

náhle sebou trhnul
klávesy od piána
se rozehrály steskem
a v psích očích
zalitých voskem
přeskočila jiskra
jako vzpomínka
kdy ještě hřála
daleko hledíc
uzříc sebe sama
kdy ještě byla
v državách bohatýra…

svlékl se
a proskočil sklem
za ní
protože si uvědomil
že dokud žije
neumírá...