Snad

Deštivý den, kdy paprsky slunce
olizují tvář,
duhový kotouč schovává se pouze krátce
za polární zář,
do očí stoupá potají několik
osamocený slz,
že z hvězd zmizel Velký vůz.

Malá bublinka z úst, skrz hladinu
moře ke slunci se vydává,
jen poustevníkem ve větrných výšinách
k nebi stoupá,
a pláčem, který oblaka zkrápí Zemi
se opět vrací.

Snad touhou rozerván,
k noční obloze s andělem bez peří,
v závětří a v zákoutích lásek,
nešťastný člověk či šťastný umělec letí…