Královský ráj srdce ( Demanium Omis Lorial )

Anotace: Báseň, jež je opět obsažena v knize Auroris, popisující vznik země Ars a ovládnutí elementů. Ve spodní části je úryvek v originálním jazyce z pasáže o vzniku vody a ovládání tohoto živlu.

Sbírka: Tichá svíce

Zprvu pouze zářivé hvězdy v temnotě tančily,
přičemž záblesky a jiskry okolo nich kroužili.
Jedna z nich však v něčem zvláštní byla,
chtěla žít, to bylo jediné, o čem snila.

Byla ohromná, ale chyběl jí čin k probuzení ze spánku,
zahřmělo se, zablesklo a jediný lístek připlul po vánku.
Čtyři páni živlů procitli v šedém to dýmu,
přinesli dary a s nimi i obrovskou to tíhu.

Králové však měli těžké to poslání
a každý z nich, jen na něco nadání.
Věděli, že pouze společně mají sílu a moc,
jež okolo rozpráší tu nekonečnou noc.

Společně chtěli vládnout svému království,
kde zločin by byl pouze vzácností.
A proto se pustili do velkolepého díla,
neboť v přátelství je nejen důvěra, ale i síla.
---
Zelený mužíček se nadechl a skrz své hrdlo zapěl svou píseň,
čímž si získal lesů, luk a života vzácnou to přízeň.
Zpěv zeleně se probouzel k životu,
a tím zahubil ohromnou to nicotu.

Zpíval celičkou to noc, až do brzkého rána,
zrodil se život a s ním i černá vrána.
Vrána nad ním létala a sdělila mu přání,
že život není dlouhý a duše nové shání.

Život se slibem zavázal,
a tím i smrti službu prokázal.
---
„Život byl proklet a s tím nic nezmůžeš,
nauč se chápat, nauč se žít a všem tím pomůžeš.

Pokud chceš poroučet životu a přírodě,
musíš chtít a nenechat nic náhodě.
Jedině tehdy tě země poslechne
a ke kolenům tvým poklekne.“
---
Toto byl počátek nového narození,
neboť v tuto dobu přišlo plamenné probuzení.
Oheň rozčísl černočernou oblohu
a věčnému světlu zvedl oponu.

Plamenný Fénix se po obloze proháněl
a přes každý vršek se do zákoutí nakláněl.
Mávnul křídly a zemí se teplo prolilo,
žádný led a žádný chlad, nic takového už nezbylo.

Sám však oblohu hlídat nemohl,
a proto našel někoho, kdo mu pomohl.
Přítel, jež své oči nikdy nezavře,
dokud život zcela nevymře.

Dal mu moc a sílu,
jež osvítí i tu nejtemnější díru.
Řádně a spolehlivě plnil své sliby,
přičemž se nedopustil ani jediné chyby.

„Nadechni se a přivolej teplo,
otevři oči a probuď věčné světlo.
Poslouchej city a ovládni plamenný rubáš,
máš silné zbraně, odvahu a kuráž.

Získáš moc nad jeho plamenným to stádem,
teď jsi to ty, ty jsi jeho pánem.“
---
Zafoukal větřík a přinesl svobodu,
i tento element má svou podobu.
Vánek proplul celou zemí,
byl tu s námi, teď už není.

Temné oči se po krajině rozhlédly,
když náhle na oblohu pohlédly.
I naše země musí občas spát,
nebudu mlžit, nebudu vám lhát.

Peřinou celou zemi pokrýval,
a jeho sluhu závojem zakrýval.
Rozevřel ústa a foukl zhluboka,
mraky sem připluly, odněkud zdaleka.

Lístek se zakýval a ze stromu spadnul,
mrazík nám zazpíval a kmen celý zchladnul.
Země se otočila o celé kolo,
vítr se zvednul, vzal jim i molo.

„Pokud chceš ovládnout větrný to svět,
polap své špatnosti a proměň je v květ.
Sluha krále nebes, pomůže ti v nouzi,
když odhalíš, po čem jen tvé srdce touží.

Nauč se naslouchat a odpouštět hříchy,
otevři oči, odpusť a zbav se prokleté to pýchy.
V nouzi pán tvé volání zaslechne,
jen tehdy tě vítr poslechne.“
---
Nejmladší z bratrů se na zem podíval,
nadechl se a poslední píseň nám zazpíval.
Jeho hlas mrazivou silou zněl,
země se bortila, ale on stále pěl.

Vytvořil rozlehlou to puklinu,
nepřestal a změnil ji v roklinu.
Náhle však jeho zpěv utichl,
procházel lesem a ke květině přičichl.

Voněla krásou, ale i strachem z úhynu,
hledal řešení, hledal příčinu.
Lilie se klimbala, až jí oči zčernaly,
listy klesly a rudé vlajky povstaly.

Král poklekl a uronil slzičku,
čímž propustil života kapičku.
Kapka silou nasytila Liliin květ,
opět se probudila a spatřila svět.

Lilie se radostně usmála a vděkem rozkvetla,
zazpívala a k nohám mu poklekla.
Král kývl, otočil se a pokračoval k svému cíli,
nebylo to daleko, necelou to míli.

Došel až k nejhlubší roklině,
jež sídlila v nejsušší pustině.
Otáčel se dokola, až se do propasti zahleděl,
seděl tam, dřímal, ale co dál, to už nevěděl.

Zavřel oči a ruce před sebe natáhl,
v nitru prosil a sílu mocnou k sobě přitáhl.
Neváhal a mávnutím rozčísl nebe,
bohužel tímto činem ohrozil i sebe.

Hlasem svým přivolal modré to poselství,
spojil tak bolest a život v přátelství.
Náhle se smršť kapek z nebe spustila,
a ohromnou to roklinu indigem plnila.

Tímto činem započal proroctví o slávě,
vše má svůj konec, zvlášť krví ve trávě.

„Pokud chceš nepřátele změnit v led,
nesmíš váhat, ale jednat hned.
Vodní svět svou náruč tobě nabídne,
pomůže ti, poradí a k správné věci pobídne.

Ovládneš-li chladné to vlásky,
spatříš odpověď, uslyšíš hlásky.
Hlasy povedou tě správným to směrem,
bojuj se strachem, bojuj s vlastním hněvem.

Pokud porazíš nepřátele, ale dokonce i sám sebe,
živel, jenž ti pomůže, poslechne jen a jen tebe.“

---
Králové dotvořili velkolepou to krásu,
šli to oslavit a hledat na dně spásu.
Vybrali si svou vysněnou podobu,
přičemž si předhodili bolestnou to hnilobu.

Bratři pospolu u číše medoviny seděli
a vládli ráji, na který skrze víčka hleděli.
Po douškách jeden džbán za druhým pili,
přičemž toužili po moci a o blahu snili.

Jeden džbán za druhým ubýval
a každý z nich v nitru uhníval.
Svých mocných schopností pro pobavení zneuctili,
zahubili sami sebe a duše své propustily.

Nakonec se oslava k svému konci chýlila,
oni však netušili, jak podlá závist se k nim plížila.
Náhle jejich otec dveřmi praštil,
vešel dovnitř a zklamáním své čelo svraštil.

Hodil po synech pohledem,
snažíc se pochopit a dívat se s nadhledem.
Nešlo to, neboť synové osobnosti své ztratili,
čímž i šance na život zhatili.

Otec zklamaným pohledem po synech přejel,
přičemž každému do srdce a do svědomí hleděl.


„Své syny jsem nadobro ztratil,
proto vás proklínám a život váš zkrátil.
Tímto okamžikem pochopíte
a krutosti své zahodíte.
Važte si daru života a své prohnilé to duše,
nebo v prach se obrátí, přesnou ránou z kuše.“

Králové nemohli vládnout společně,
proto vstříc svému osudu kráčeli statečně.
Každý z bratrů svou část obsadil
a první životy v království svém zasadil.

Meringot, Imasis, Okurias a Eleris spravedlivě svým národům vládli,
ochutnali lásku, štěstí a život, v kterém s bolestí stárli.
Ars, jméno země, které jí bratři po jejich otci darovali,
přičemž ve prospěch Arsu a její krásy neustále čarovali.

Nic už nezmění jejich osud,
přesto s odvahou a pílí žili a žijí i dosud.

Demanium Omis Lorial

„De alego inkesia nosus parial,
imunis sius, non teste orial.
Okurus Elaro, piala nomest isis,
lauin it, dema ist un morias tesis.

Imonis parie to silan,
in keria nonus, umula si trian.
Triante in ales morian ate siun,
prointe ero Amonis, prointe ero Daiun.

De prois kestian, non simius pa miale,
ken Korus, terno in emi, is amia un sia tale."