Pozpátku

Na mateří kašičce spící,
mezi těmi včelími drobátky,
s kapkami sladkých snů na lžíci
odtrháváme medové plátky,

za šuměním o příď loděnicí
odšpuntováváme lahví zátky,
jako ti znavení poustevníci
po stopách vracíváme se zpátky…

Tam, kde střetávají se průsečíky
těch pradávných úmyslů a cílů,
skryté, co překrývá se s okamžiky,
někdy mívá tak obrovskou sílu…

V nitru bezbřehého promítání,
kde odemykáš lalůčky soukolí,
co přivádí do horkého stonání,
smutek a slzy, co občas zabolí,

když navlékají řetízek ze soli,
pocit, co nikdy v nás nezaniká,
střídá ten, co otvírá šťastná víka,
když radost zas konečně zašveholí…

A my dál v růstu štěstí na vláhách
nasloucháme šepotu trhlinek,
v myšlenkových postupech a úvahách,
pozpátku svých zbloudilých vzpomínek…