Podivná cesta do práce

Anotace: necestujete někdy také tak?

Pozdě po půlnoci z neděle na pondělí,
během blokového chemického čištění,
mi rozpustili staré auto v kyselině,
a z vazkého černého téru parkoviště,
vylovil jsem jen poševní pesar nerezový,
jednou z mých kamarádek odhozený.

Otázka je, jak se přepravím do fabriky,
která vyrábí pro období sucha parníky,
stejně nevím, kudypak cesta na zastávku,
ve vypůjčených riflích od kamarádů,
ty moje mi sežrali krvelační moli,
kteří hledali moje zásoby soli.

Náhle vprostřed cesty se hořící vrak brodí,
který od sousedky rozpustilá dcera řídí,
co se přede mnou stydí hrozně od té doby,
když jsem ji v mládí viděl nahou ze zahrady,
jak stéblem tajně se lechtala v rozkroku,
až si rudá vzrušením čurala na nohu.

Kupodivu ta její kisna s námi odjela,
pak se v nadzvukový supersonik změnila,
prý to teplo vybuchujícího kerosinu,
dělá jí hrozně dobře na zánět vaječníků,
který si přivodila tak, že souložila,
v pouští Kalahari s lidojedy jako divá.

Ve stratosféře jsme se setkali s povětroněm,
zrovna, když jsme tryskem letěli nad kaňonem,
jen posádka se zachránila na padáku,
pasažéři se však stali hejnem ubožáků,
všichni propadli orgiím s náruživostí,
dlouhého sexu s oddalováním vyvrcholení.

Pak během pádu při rychlosti přes dva Machy,
chytili jsme se naštěstí do mucholapky,
a za jásotu klaky přilepeného hmyzu,
skulili jsme se dolů do vodního víru,
tam jako vyřazenou ponorku bez křídel,
nás smaragdově kapalný pohltil živel.

Podplaval jsem tajně hrází v propusti spodní,
na konečnou, kde oprýskaná tramvaj stojí,
s vytlučenými skly v oknech a bez sedadel,
snad ještě z továrny se zadřeným motorem,
v kabině bledý řidič s otevřenou lebkou,
od nádoru tumoru s rakovinou hroznou.

Ploužíme se nikam po rezavých kolejích,
cestující samé děsné holky v modrácích,
vše studentky Univerzity průměrnosti,
nahá na zadní plošině z nich nejškaredší,
klidně masturbuje třením tlustými stehny,
a na kytaru si drnká písně od Merty.

Jenomže revizor v masce Ku-klux-klanu,
přišel na to, že mám dluhy a dávnou hanbu,
za brambory k uskladnění před půl stoletím,
a vysadil mě tam, kde je konec kolejím,
kde mají levné občerstvení na nádraží,
v bufetu u záchodků při páté refýži.

Opilá kantýnská s knírem bez podprsenky,
s vymodelovaným zubem z chlebové kůrky,
mi včerejší drštkovou polévku ohřála,
z kloak Pangasiů, aort želv a uší mývala,
snad i černošek z obřezaných klitorisů,
a nakultivovaných předkožek Sionistů.

Začínám zoufat nad půllitrem Cassovaru,
začínám se vážně podobat bratrovrahu,
zbytečně studuji neplatné jízdní řády,
stejně odsud žádná cesta nevede zpátky,
prasklý mobil odnikud valný signál nemá,
a telefonní budka po mě 1000 euro žádá.

Tuším, že všechno kolem je jen noční můra,
toho nejtemnějšího podvědomí stvůra,
nevím co udělat, abych se zas probudil,
jen doufám abych se z toho nesložil,
když pohybuji se v zajetí podivnosti,
té zhmotněné paranoie a šílenství.