Náhodou...

Náhodou, jen náhodou,
Držela jsem nad vodou,
Loď, které bylo zatěžko plout,
A neuměla plachty roztáhnout…

Jen náhodou, či snad schválně?
Někdo tam nahoře, tento osud dal mě,
Že do končin, co vyhlížejí temně a chladně,
Poslal plachetnici, co zmítá se marně…

A jak k tomu přijde on-samotář?
Co nastavuje smrti odhodlanou tvář,
Ze všech svých tužeb a snů,
I když ví, že konec i jeho bude dnů...

Právě ty dny nás donutí přemýšlet…
Proč lidé žijí pouze sto let?
Proč chyby nemůžem napravit-jen vytvářet?
Proč zrovna my spatřili tento svět?

Proč osud dá mat dřív než my šach,
Proč chybí žlutá na paletách?
A malíř slunce črtá temnými barvami,
Nač vodu, když ředí je svými slzami?

Proč zrovna teď, v koloběhu života,
loď zvaná naděje, vždy neslavně ztroskotá...

Znávala jsem písničku
,, Kdybys tak náhodou,
Měl pocit, že jsi sám…"
Ale kdo vlastně přijde,
Když ji zazpívám?