Stížnost

Anotace: Člověk by neměl vnímat jen sám sebe... (4. vil. balada)

Zlobí mě tlak a bolí mě i nohy,
s klouby jsou čím dál větší potíže.
Když hlava třeští, vzývám všechny bohy
a toužím být v tom stavu beztíže.
Místo něj běhám za sladkým do spíže -
na špatné nervy, pak s váhou bojuji.
A moje sudičky? Ty poslat za mříže!
Jsi, Bože, hluchý? Vždyť já si stěžuji!

Mám žlučník pryč a receptů snad stohy,
bez brýlí číst mi dělá obtíže.
Z léků si často dělám věrné sluhy -
teď s nimi léčím i bolest od kříže.
A jak se ploužím po dlažbě refýže,
milenci s vozíkem si úsměv darují.
Když dívce bez nohou pes ruku olíže,
říkám si, Bože, proč já si stěžuji?

Ty dva dnes těší i slunce z oblohy,
co bylo neřeší, nač zpět se ohlížet?
Osud jim dává dnes jiné úlohy,
tak začnou s tou, co k ní jsou nejblíže.
A já už vím a cítím, věřím, že
není jen černá, tak s bílou maluji.
Šlápnout se dá i vedle kaluže!
Už, Bože, neplatí, že já si stěžuji!

Někdy je dobré mít duši v negližé
a smutkům na srdci říct prostě - lituji!
Nedá se žít a druhé přehlížet
a spílat Bohu - já si tu stěžuji!