Zapomnění

Zapomnění

Anotace: Jedna z mých impresionistických básní...pohled na svět jedněma očima

Zvláštním pocitem trpí,
nekouká zda někdo se hrbí,
bývá stále sám a jediný,
kdo nikdy nic necítí.
Jeho myšlenky jsou stálé,
jak stromy v zemi,
ni vichřice je nevyvrátí,
však jediného se bojí,
to snad nikdo nepochopí.

V zámku starém stále žije,
je tam sám,
a přece je rád.
Nic mu nechybí,
nic jej nedrží,
přesto stále drží.

Jeho myšlenky v hlavě plné smutku,
míjejí se stále s pocity,
které jsou jak studna prázdná,
nicotná, ale přesto využívaná.

Bojí se však vyjít ven,
ze zámku velkého, mezi lidi,
mezi nás.

Nemáme ani ponětí,
jak strašně mu to hanebí.
Jeho pýcha divná,
ta je z mála, která podivná je,
byla zcela zničena.

Jeho vlasy, kdysi hnědé,
jak hřívy jeho koní,
jsou již bílé,
jak vločky zimní.

Oči, kdysi modré,
z nichž vyzařovala touha,
touha po životě, po smrti.
Jsou dnes plné smutku,
stezku a zloby.

Úsměv jeho neznámý,
rty vytvořený,
je tak kouzelný a
přesto prázdný.

Srdce pod žebry starými,
udává tempo života jeho.
Párkrát vynechá,
někdy zcela umírá.

Jeho život zahalen tajemstvím je,
jak vesmír se vznikem spjat je.

Každé ráno básně čte,
prokleté básníky miluje.
Květy zla od Baudelaira
či Iluminace od Rimbauda.

Jeho život však u konce je,
z teskem zemře, odejde.
Nikdo vzpomínat na něj nebude,
on to ví, on to cítí,
a přesto se těší.
Autor Hawkey, 18.11.2004
Přečteno 239x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.6 | Facebook, Twitter