Déšť!

Poslouchám ty kapky deště,
pro někoho klidné,
pro mě však tolik záhadné.
Déšt, jen ten mi připomíná,
jak často se na některé věci zapomíná.
Ten déšť..je jak život sám
a nikdo není jeho pán.
Už ho slyším, ten šum v dáli,
to jako by si skřítci povídali...
Asi tuší, že se blíží konec...ten konec jejich bdění
a kdy opět upadnou do zapomění.
Už je skoro neslyším...a nebe už nepláče
a žádný dešťový skřítek radostí neskáče.
Ale já vím, že to není konec
a brzy začne opět déšť po oknech téct
a dešťové tajemství opět ovládnou skřítci dešťoví...
je to jen přeci jejich království...!