Popelčina mýtina

Anotace: samota je protivná, a necítíme jí jen my lidi...

Mýtina pokrytá zelenavým chmýřím
sama samotinká, lesy vyvržená, nechtěná,
zpívá pochmurné balady těm,
jenž se staly stejnými vyvrženci,
smutným stromům, opuštěným cestám...
...
Vede rozhovor se sluncem,
promlouvá k létajícím tvorům,
i k nelétavé havěti....
I minulost na to místo zapoměla,
a tak si dále prozpěvuje svou smutnou ukolébavku...

...
a náhle....
...
Tajemná kráska....
...

Tiše našlapuje po vyprahlé cestě,
dotykem probouzí staleté spící stromy,
do sametových kadeří zaplétávají se jí barevní motýly,
na bílou pleť dopadají sluneční paprsky...

...
a náhle...
...
Lehá si do toho zelenavého chmýří...
...

Každé stéblo trávy, omotává se jí okolo těla,
dívka, touží po pohlazení,
ztracená, mazlí se s mýtinou a jejím porostem,
ne už není sama, má jí....
A tak zpívá ukolébavku pro svou popelku...

...