Smutek na okraji oblačného blaha

Anotace: ***

Nesměj se, osude,
neceň na mě své bílé lstivé zuby.

Abys věděl, zabojuji,
nedostals mě do záhuby.

Srdce mé bloudí po světě,
stagnuje, stojí, nechce tě.

Neví co chce a ani koho,
jestli je ochotno vyměnit
rodinu za jedno slovo.

Nikdy jsem nebyla minimalistická,
avšak teď už ano, když mě k sobě
uzamknula jedna duše lidská.

Kyselost ve tváři, palčivost, smutek,
aň slzy v polštáři nemá cenu ronit
pro zármutek.

Jsem mladá, nektnutá
velkým světem.
Křídla však semknutá
ocelovým vlascem.
Mohly by se ušpinit
jediným hnětem.

Bolí mě u srdce z toho jak se trápím,
i když jen bloudím, ve snech se utápím.

Sem tam se rozplynou,
ale pak vznikne mrak modrý,
a když se vypaří,
zbude opar vodní.

Ty kapky rosy jsou tu pořád,
má otevřená ústa na ně čekají,
nedá se říci, že bych je zavlažila,
slovy lásky se už nenají.