Prasklé vědro Morfea
Prasklé vědro Morfea
Kolena zlomená
o svlačce bílé
klesají do modrého pylu
který nám nebe obarvil
čirou vodou
a párou její mramoroval
skvrny šedobílé
do pozadí
strany odvrácené.
Stůj
Cesta zarostlá
ti šeptem napovídá
co bude tam
i o pár kroků dál
až hlasy ptáků utlumí
tma dnem zrozená
aby k polednímu
sama nový den zrodila
císařským řezem paprsků.
K mezi se přitulím
hlavou podepřenou
polštářem chrastavců
a nechám plynout volně sny
do spánku
který neosvěží
jen proto
že nechal zhoustnout krev
oslí únavou.
Já nořil se tělem
do tůně plné ryb
do kovu šupin leštěných
s černou dívkou
do tmy oděné tak
že oči rudé žhnuly v očích mých
v dechu zatajeném.
Křik ledňáčka
vše zahalil září zklidňující
aby nechal rozproudit
rány stigmat
které ty oči propálily
když obepnul mě kříž vrbový
jehož dutinou
se do mysli zpovědi vkrádaly
v podobě prožitků
milenců skromných i neskromných
a měnily se v obraz skutečný
v němž i já byl přítomen.
Prsten sluneční
se změnil v minci blyštící
z ní záře zacinkala
křikem kohoutím.
Tak vzhůru
a krokem šouravým
probuzen
vykročím k nebi
vypitému těžkým snem.
Komentáře (6)
Komentujících (6)
Doporučit
Tisk
Nač stát,pojď...prosím
nemusíme jít pískem
cesta je zarostlá planou slunečnicí
zalknout se sluncem
postavíme vlastní orloj z uschlých snítek
uválíme hnízdo bosou nohou
hodinky schováme pod kameny
to abys neříkal,že nemáš čas
být chlapcem od jahod
od vykutálené babičky bez kopřivky
snílkem, který u okna s deštěm
sundává sametový šál z kláves
a sní o varhanech v suterénu
o sklence čisté vody, kterou mu tam donese láska po/s/lední
vše důležité často přichází naráz
bez kontextu
a to jen proto, abychom se dlouho nerozmýšleli
abychom věřili, že v kolečkách od květináčů něco málo zůstalo
z těch rolniček u tenisek
do kterých se přejedlí jezevčíci na truc pouštěli
i do tepláků
i do kalhot
který se nejednou poskládali na židli
nejednou je namíso jedné ruky otevíraly hned dva páry
Jen otevírá klavír,klíčkem
který nejednou pro zlost zahodil
to ale nemusí nikdo jiný vědět
z okna vidí řeku
je noc i na kohouty
kteří se na Jana vsadili
netuše, že mu křivdí
Na-jen si vezmi vody
máš ještě horečku?
příště tě ubráním, až ryby pokoušou
...na zelený ponožky, na křídu v kapse přísahám
klavír nehoří
když neděláš z něj akvárium...
17.03.2006 21:26:00 | Janele z Liků, zvyků vzlyků...
Pokaždé, když si čtu Tvoji další básničku, mám pocit, že lezu po řebříku o další šprincli do oblak a myslím na to, že lepší je zpátky nekoukat.
15.03.2006 14:18:00 | Anny
Snad může za to i kohoutí kokrhání...
že dáváš se pomalu ale jistě do stoupání... ;o)
Jdu si jí ochutnat ještě jednou,
pomaličku,
po doušcích
a pěkně převalovat na jazyku...
ňamky :o))
15.03.2006 13:58:00 | Cecilka
Nemám rád dlouhé básně a miluji obrazy. Myslím tím vyjádření v obrazech, v metaforách, vše co rozproudí mou představivost a zahraje na klarinet emocí. A tohle je sice dlouhá báseň ale parádní koncert. :-) Plná:-)
15.03.2006 13:30:00 | Buližník
