Loňský sníh

Tenkrát náhle napad' první té zimy přicházející sníh
Po noci úmorné cesty vlakem
Bloudil jsem cizím městem
A bílé vločky kroužily kolem mne
S příslibem ... nebylo ponětí

Hledal jsem dohodnuté místo
Tvé oči zářily jak dvě vločky diamantů
Když napůl dětsky důvěřivě
Napůl žensky zkoumavě
Mne odhadovaly a vážily nebyl jsem shledán lehkým

Ty celá křehce schoulená mrazem
Ten mráz však nebyl kolem nás jen
V jiskřivém ranním vzduchu
Mráz jiný objímal Tvé ztrápené srdce
A halil Tvou duši jinovatkou ztrát a smutků
Ten mráz se vysmíval jaru upřímných citů

Snad naše nesmělé objetí bylo prvním závanem fönu
A ledy napopraskly skromným polibkem
Však příliš záhy nadešlo rozloučení
Tvé oči zářily jak první hvězdy jarního nebe
Tvůj plachý úsměv snad na mih nepatrný rozpustil sníh vůkol

Občas Tě potkávám ...
A vím, že mé jaro pro Tě skončilo
Z jiné světové strany přichází láskyplný vánek
Již mé dlaně nezahřejí promrzlé střapaté koťátko
Dávno sníh toho dne roztál a mnoho sněhů napadlo
A odešlo špínou do vody zapomnění

Však ten sníh ten první kopřivnický
Dál ve mně tančí svými vločkami
Ty nikdy neusednou nikdy neroztají
Vločky ozdobené démanty slzí perlami úsměvů
S příslibem ... už vím

.
(* Fön (též fén) je teplý suchý vítr vanoucí z jižního směru *)
.

.
Doplněk k anotaci a komentáři:
***
Jsem Franta Francouz, toho čert si váží ...
(citát Villonovi básně v překladu Loukotkové)
***
.
.
Pavle, "vřes" tam nemám! Kdeže byly konce vřesů těch Sládkových v podzimní onen plný sněhu den - zlaté 19. století! :-)
.
.
Barbaro, děkuji. Už se nedá víc povědět.
.
(děkuji i všem ostatním komentujícím i hlasujícím,
ale už končím s editací.)