Samota

Anotace: -

Tma pokryla oblohu,

nebesa pláčou,

s prosbou se obrací k Bohu

a mně po tvářích slzy tečou.

 

Rána, jedna za druhou,

na koho se příroda zlobí?

Jak pochodeň zapálená zlobou,

světlo tu nebeskou tmu zdobí.

 

Kapky deště omývají moje tváře

a já nemyslím už na nic,

tma, potom záře,

jen samota a stále víc.

 

V dálce matný obraz vidím,

zaplavuje mě naděje,

tvou přítomnost již jasně cítím,

však můj rozum se mi tiše směje.

 

Jak zlato ztrácí časem svůj lesk,

tak i já klesám v ceně,

ty máš svůj život a já svůj stesk,

proč došlo k této změně?

 

Poslední záblesk tmu zahnal,

nebeské běsnění již ustává,

jak zlý sen se vichr přehnal,

však samota v mém srdci zůstává...