Cítím v sobě mrazení,
Kalibr opojení,
Záchvěv temných duší,
Co, to jen mé srdce tuší.
Cítím v sobě zosobnění,
To mou lásku k Tobě změní,
cítím něhu, lásku věrnou,
A naprosto nepřebernou.
Slyším Tvůj dech,
Vidím vůni
Cítím,
Přitom slzu roním,
Můj nebudeš dál,
Už to vím,
A nejen proto,
Že mé básně je to rým.
Můj nebudeš nikdy, drahý,
mám mnohé rozjeté vztahy,
je mi z toho úzko, víš,
neschovám se, nemám skrýš…
Ty dál voláš mě a možná ctíš,
Že zbytečně, to uvidíš, že z lásky
Jsem budována,
Že toužím být milována.
Děkuji za Tvůj komentář. Zaujal mě... ještě nějaké výtky? Chápu, jak je to strašné, já totiž nepíši jen dobré básně, a kdo vlastně ano? Tedy, kromě Tebe, ovšem.... Zajisté, kvalita často předčí kvantitu, ale ne vždy to tak bývá. Měj se krásně, a ozvi se, budu ráda...
27.07.2006 12:50:00 | Ammazonic