Anotace: Pro moji babičku (není v domově důchodců!), kterou mám děsně ráda a hrozím se dne, kdy tady se mnou nebude ...
Už padá poslední listí
Na tvář zvrásněnou
Domov důchodců vše jistí
Vítr bloudí krajinou
/babičko!/
Snad stokrát proklínat
Že čas, to je prevít
A na léto vzpomínat
Jak snadno šlo tehdy žít
/babičko!/
Každé ráno vzít si léky
Koukni ven! Sněží!
Úsměv kazí stařecké fleky
Pořád dokola to běží
/babičko!/
Zoufalá vzpoura položivých
Sníh kupí se za oknem
A já řekla bych svých
Pár snů … společně s tím dnem
/babičko!/
Koukni se! Začíná jaro!
Dnes za tebe říkala jsem růženec
Teď ti stačí tak málo
S uklízením hrobu jsem rychlá jako švec!
Moc hezky zpracované, procítěné a upřímné. No a taky jsem ráda, že ste ji nedali do té odkladovny jménem domov důchodců. Starý člověk, který se ve svém mládí obětoval pro své děti a v noci je konejšil, když je bolely zoubky a ve svém stáří hlídal neposedná vnoučata na úkor sebe samotného, si zaslouží zemřít mezi těmi, co má nejvíc rád a ne sám s pocitem opuštěnosti.
24.08.2006 18:44:00 | Epona