Šuplík naděje

V šuplíku plném obálek
našel jsem jednu se jménem svým,
tak jsem ji otevřel
a dychtivě čet
jediné slovo - piš.

A tak jsme psal a psal,
má ruka byla srdcem mým
a věru jsem se dosti bál,
co na těch řádcích prozradím.

Psal jsem o tom, co mne trápí,
kropíce řádky slzami,
kdo mi mou cestu vrátí?
ztracen jsem ve tmě, tam mezi hvězdami.

A brečel jsme jak malej kluk,
že bojím se té tmy,
o které často zdá se mi,
a žaloval, že ty sny
s ránem prý často nekončí.

Přes slzy jsem neviděl
a musel přestat psát,
v duši tiše záviděl,
těm, co dokáží si lhát.

Z breku hlava se mi točí,
v tom měsíc vysvit - smutný kamarád,
vzal jsem tužku, potřel oči,
a psal o tom, co mám tu rád.

Bylo toho celkem hodně
a krásně je i v dešti,
prý nelze chodit pořád rovně,
na cestě delší, najdeš víc štěstí.

V šuplíku plném obálek
našel jsem jednu se jménem svým,
pak jsem se probudil
a v ruce papírek
s jedním slovem - žij.