Facebooková zpráva.

Kluk z internetu,

ze světa modré lišty.

Pár zběžných pohledů z venku,

už jen fotky o Tobě svědčí.

 

Milý, hezký, citlivý.

Ideál každé dívky.

Tak si říkám ..

Není to sen pouhý?

 

‘Musíme jít ven‘

říkáme si.

Tak se těším na tu chvíli,

kdy do očí prvně pohlédneme si.

 

Možná kamarádi,

možná něco víc.

Co já vím.

Má smysl to teď řešit?

A po Facebooku si zprávy číst?

 

Nemyslím si.

Chci tě vidět.

Bez smajlíků a srdíček.

Bez anonymity a věčných

modrých políček.

 

Jasně,

i psaní má své kouzlo.

Tolik lásky na chatu,

smsky na dobrou noc.

 

Tak krásné, romantické.

Oba nás to těší.

 

Ale jak říkám-

chci tě vidět.

A z virtuálna nežít.

 

Snad to tak chceš také,

odpojit se od modrého světa.

Abychom to byli ty a já.

Aby to nebyla jen pouhá věta.

 

Michale (jak vlastně říkat Ti mám?),

vždyť tě ani osobně neznám.

Děkuji za tvou básničku či fotku.

Vážně, nevážím si toho jen trochu.

Vážím si toho moc.

A dnes- stejně napíšu Ti na dobrou noc.

 

Za větou udělám pusinku (:*)

a budu snít o tom,

až spolu budeme venku.

Měj se krásně,

zlato, lásko.

A mysli na to,

že na Facebooku je vlastně prázdno.

 

Jen pouhá písmena, skládajíc věty.

Nesmíme to brát zase tak vážně,

víš jak to myslím.

 

Myslím na Tebe, celý den.

Na tvou báseň či oči jen.

 

Tak já už vážně končím-

Měj se krásně,

a – doufám,

že se Ti líbí tahle báseň.

 

A jako obvykle-

pusinka (:*) na konci.

Měj se, zlato.