v prstenci...
v prstenci...
seděla na křesle
nohu přes nohu
v oranžové hale
na koleně hýčkala
malého ledňáčka
a pak si lehce přejela
dlaněmi po stehnech...
jakoby pohladila naráz
dva ze solných sloupů
já ucítil v těle náraz
zastříhal ušima
a s úžasem sledoval
jak se koupu
ve vlnách jejího úsměvu
kterým vykreslí tenhle příběh...
smočila ústa
do barvy světla
strhla mou paletu
a řekla
teď všeho nech
zanech bloudění
ve vesmírných zdech...
protože jediné
co nezapomeneš
je to
na čem skutečně záleží
z téhle malby si odneseš
a v hlavě ti zůstane
jen můj vzdech...
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk
málo lidí umí tohle, smočit paletu do úsměvu a dát to dál... asi předloni jsme s mojí kamarádkou seděli na terase u mě doma, popíjely víno a jedly oříšky... muži a děti byli pryč a my si užívaly tuhle samotu... kecaly jsme o všem pojídali kešu oříšky a já se úsměvem zbavovala otázek o plašiči krtků co byl na zahradě... :-)o půlnoci má přítelkyně pronesla, ty fakt nic neslyšíš? ne, lhala jsem :) o něco později jsem pronesla jsou tu plašiče krtků a to lidé neslyší... já jo.... a to jsi asi krtek :-))) je jemná a drsná, je... někdy vyloženě bolí, ale je moje, moje kamarádka i když je krtek... :-)) jemná... průzračná... drsná o bolící...
13.05.2017 02:14:36 | zelená víla
Nó, vzdech jistě a možná Ti zůstane ještě něco, potencionální básník(a) :-)
23.05.2012 00:01:46 | Jeněcovevzduchukrásného
