VYSNĚNÁ PANÍ UČITELKA

Anotace: Už za několik dnů přibudou další, kteří spolu s námi, na školu budou už jen vzpomínat

Naše paní učitelka byla zlatá, ale především duší, která bohužel ke
škodě všech není vidět. Ve skutečnosti nebyla ani blond, ale s krásnými do
bronzova hnědými hustými vlasy a stejně tak krásnými kukadly, která hladila i nás jen pohledem. My kluci jsme na ní mohli oči nechat a většinou jen kvůli ní jsme do školy chodili rádi. Škoda, že nepoužívala tělesné tresty, čímž se nám nikdy nepovedlo, že by si nás přehnula přes svůj klín, kde bychom se dotýkali jejího těla, když by nás vyplácela rákoskou.
Nikdy nám nenadávala a ani netvrdila, že jsme hloupí, neschopní a tak
podobně. Právě naopak. Stále nás povzbuzovala, dodávala odvahu, po zásluze
i chválila. Projev největší nespokojenosti vyjadřovala tím, že když někdo
něco totálně blbnul a nebyl k usměrnění, jen dupla nohou a řekla: "Ale miláčku, ty laškuješ!"
Jen jednou se stalo, že cosi nevěděl nikdo z celé třídy i když jsme to nedávno probírali. To bylo moc i na tu, jinak velice tolerantní a klidnou paní učitelku. Postavila se před první lavice, chvíli jakoby lapala po dechu a dívala se k nebesům. Její zklamání se viditelně měnilo v nenávist. V tomto okamžiku jsme všichni strnuli v očekávání, že popadne na stole stojící vázu a mrskne ji mezi nás i s kytkou a vodou, neb všichni jsme byli vinni a hodni potrestání. K ničemu takovému však nedošlo. Celá bledá se jen mohutně nadechla a hlasem, který jsme nepoznávali, vykřikla: "Vy mrholové!" Na podpatku se otočila, hbitě zasedla za stůl a začala cosi psát. Do zvonění na nás již nepromluvila. My seděli tišší než ryby, zpražení víc jako po výprasku a bylo nám té hodné učitelky tak líto, že nám bylo až do pláče. Jak jsme ji mohli až tak zklamat? Ještě dlouho potom jsme byli snad nejhodnější žactvo ze všech škol v kraji, možná až v celé republice.
Naše dětské, někdy i dosti rafinované podvůdky buď přímo předpokládala, anebo všechny pokusy v zárodku odhalila. Až na jeden, ale to vlastně zas ani tak nečestné jednání nebylo.
Někteří holánkové nepsali domácí úkoly. Když nepomohly domluvy ani poznámky rodičům, vyřešila to paní učitelka s rozhodností jí vlastní: "Kdo nenapíše úkol doma, bude jej psát hned po vyučování." A skutečně. Hned prvý další bez napsaného úkolu zůstal po škole a v klidu musel sesmolit nejen chybějící, ale aby zas třeba nezapomněl, tak i ten úkol na příští den.
Paní učitelka sice dozorovala, ale nezahálela. Když už neměla co opravovat, v jednom koutku třídy tiše cvičila na housle nebo hrála na klávesy. A to se jí nevyplatilo.
"Poškoláků" přibývalo. Každý si chtěl alespoň jednou napsat úkol při poslechu krásných tónû hudby, zvláště ti a těch byla většina, co doma neměli ani rádio. Úkoly proto psali s neskrývanou ochotou a chutí, dokonce některé v jejich píli a úhledností písma ani nepoznávala. Žáci obdivovali její přednes, protože nevěděli, že je také absolventkou hudební konzervatoře a že jen z potřeby získat zaměstnání s bytem, vyučuje i na základní škole.
Ale často všeho moc škodí. Zvláště, když se kdosi přiznal, proč úkoly
nepíše doma. Trochu ji to sice i potěšilo, ale víc se cítila podvedená a zaskočená. Tak přece na mně vyzráli! Psaní úkolû po vyučování skončilo, ale aby zájem dětí o hudbu podpořila, čas od času pro ně i ostatní zájemce něco zahraje. Mělo to však jednu podmínku. Jakmile kdokoliv bezdůvodně přijde bez domácího úkolu, bude po "koncertech".
Chtěl bych vidět ty dnešní kluky, jak nábožně naslouchají i když populární a přesto víc vážné hudbě.