Maska

Jak lehké ranní probuzení,
když dýchám, kráčím a mluvím
s rozedněním…

Se sluncem a vánkem,
s krásnými motýly,
na polích s černým mákem.

A přijdou lidé,
tací a onací,
vtom ztrácím smysl,
ztrácím svou vlastní rotaci.

Ztrácím osu svého já,
na tvář se maska lepí
hrůzná, odporná…

Ta maska jméno má,
úsměv, faleš, třpyt,
tvého citu rozedma.

V škleb se mění tvoje tvář,
propadáš se do hlouby, dál,
tam, kde hnusu kalamář.

A do něj pero smáčíš,
jímž píšeš věty svého osudu.
Nes práchnivý kříž, nes!
Jednou tě zabiju…

Já, tvé druhé ty,
z pichlavých růží
společenské korzety!

A proto,
příteli,
utíkej…