blues hřejivých podvečerů...

kdo nezažil to truchlivé kouzlo
dlouhých západů
kdy světlo pohasíná
vrány odlétají na skaliska do lesů
kdy svět patří té s hlubokýma očima...

tam v zemi soumraku
u šedých bran zámku
potkávám tu
která nemá ráda denní jas
bere mne za ruku
a vede tajemnou zemí
přesto že je nevidomá...

tam kde se stromy rýsují
jako temné skvrny
na pozadí noci
ve tváři cítím závan netopýřího dechu
a nad polem se nese sklíčený křik chřástala...

tam kde se srdci dostává
zajetí hlubšího kouzla
stojím u neviditelného lože
a v šumění jilmů slyším vzdechy
umírajícího dne...

v tu chvíli mne lítost doprovází jako přítel
slzy pozbývají hořkosti
a tvář bolesti nezraňuje polibkem
když se má ústa odváží dotknout jejích
starosti se stávají malichernými
myšlenky nemusím vyslovovat
jen vnímám jak do mne vstupují
tiše stojím pod ztemnělou klenbou oblohy
a připadám si větší než se jevím
ve svém drobném životě...