vše je jinak

Anotace: Lidský myšlení je fakt divný to co tu je napsané je v jeden den a poslední odstavec je napsán s odstupem času.

Venku prší ač jest zima, leden. Je tma jen lehce osvětlená pouličními lampami oranžového světla, ze zdola je slyšet smích, hlasy občasné zakašlání a smrkání. Tu a tam zavrzání jak tam někdo chodí. Dvě ležící postavy jakoby mrtvé? Nebo jenom spí, či jsou vzhůru a předstírají spánek.
Dole běží něco v televizi? Ne v televizi ne je to výkřik moderní doby. Notebook na kterém hraje digitální film v jakési kvalitě.
Postavy co tu leží obě jsou ženy, jako by jsme se navzájem pozorovali. Jedna pozoruje druhou a ta druhá mě a já pozoruji obě. Beruška bliká různýma barvama. Červená modrá zelená? už mi to splývá v jednu. Bolí mě z toho hlava.
Jsem rozhodnut jdu k té co mě pozoruje. Jdu se zeptat pustíš mě k sobě do snu nebo jen lehnout? Probouzí se a kouká na mě. Ptám se "můžu?" a ukazuji nataženou rukou vedle ní.
Strohá odpověď mě uzemnila, jako bych byl nezvaný cizinec, ano cizinec někdo kdo tam nemá co dělat. "Lehni si doprostřed" povídá rozespalým tónem. Pomalu si lehám, opatrně abych neprobudil spící kočku ležící v nohách. Nevím jestli mohu obejmout kamarádku. Odhodlávám se, pomalu pokládám přes deku kolem jejího pasu svou ruku. Ale není to jako dřív ač jsem unaven neusínám, něco je špatně chruju se, nemůžu usnout. Na konec usnu. Ale jen na chvíli probudím se s tak nesnesitelnou bolestí v rameni. Kdybych mohl zařvu z plných plic. Nemohu, oči my slzí a já přes veškerou bolest pomalu lehám z boku na záda. Též pomaloučku vyndávám ruku z pod její hlavy ani nevím jak se tam dostala. otáčím se k ní zády. A je to jen fyzicky nebo i celkově? Ten den mě prosila ať se k ní zády neotáčím, já to stejně udělal. Je to konec našeho přátelství? Ona to cítí pořád stejně jako před tím. Já ne, jsem citliví typ člověka. Ale musím přiznat že dlouho jsem byl uvnitř mrtvý.
Ona ve mě tu citlivost opět probudila. Teď vím že se nedokážu koukat na lidi jak brečí aniž by mi jich bylo líto. Pamatuji na silvestra, kdy jsem se pohádal s mamkou, brečela a já na ni ledovým pohledem koukal a nic se ve mě nepohnulo. Čekal jsem kdy se vybrečí a zas na mě zařve co jsem udělal blbě. Nestalo se tak, nezařvala. A teď dostanu tolikrát přes držku. Teď mě zas všichni využijí a budou se mi smát do obličeje za mou hloupou důvěřivost.
Nesmím to dovolit, nesmím si nikoho k sobě pustit, nemůžu. Jinak to bude můj konec a nikdo pro něj neuroní slzu kromě mě až si pod sebou podtrhnu židli a dřív než dopadne mě bude jasný že jsem sám.
NE NE NE A JEŠTĚ JEDNOU NEEEEEEEEEEE já mám svůj život rád. Nikdo ho za mě nevybojuje. Musím si na strop napsat " Buď ledový nikoho si nepouštěj k sobě!" Musím se odpoutat i do ní. Musím se k ní otočit zády. Prozatím a ona to pochopí jestli mě nechce vidět mrtvého. ALE má to jedno velké ALE tak jako rytíř chrání čes panen mě braní čest v tom abych se k ní otočil zády. NIKDY to neudělám, NIKDY jí neopustím, NIKDY se od ní neodpoutám ve smyslu přátelství cennějšího než život. NIKDÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝ. Tak přísahám na vše co je pro mě důležité.
Ovšem dnes to je jiné o několik dní později. Vše se vrátilo do starých koleji s kamarádkou občas prohodím slovo a nebudeme se vídat tak často. Splnil jsem co jsem měl dal jsem jí sílu teď už to zvládna sama na čas.