Imago Rain

Anotace: Věnováno předním vlnám ze stahů lučních kobylek stuhám se střivek a vlčím doupatům prázdné pastelové až do vykřičených hlasivek

Manifestovaná sluneční stuho těchto miliónu let, vyšli třesknutí potomků oceánských představ vpřed, za opramenění dálných vyznění z nichž dech galaxií plete střed vroucích maminek našich strachů z dětských let.

Svéhlavá bytostná kapitolo sluhů měsíčních, pátravá vznostná velestvolo kruhů říčních, zabraná ve příběhu dvojníků nekončícího.

Tvá hlava štědře ovíjená jitrem chvojníků, jak démantová bezbřehem šátrá po míze míz ocásků vzkvétajících, plynule průsvitnělých v příslibech zpětné mravenčí tekutosti v nepamětných dnech hymnického ciferníků orbitů: 
"ó má paměti hvězdného svitu pošeptaná v zadních soustavách nekonečna modlícícho svou křehkou strouhu touhy za sen v hrobech pro kosmický Requiem plující myriádami vlnových částic, až do poledne stáří Universa, jenž dříve bylo ženitbou v pohnutkách průkopníků letů solárních, které byly přílivem fibriálních končin inženýrů astronomického nedohledna"

Na jeviště přičlo několik molekul budoucí podoby čísla Fí, osmičky se položily na zem ve snaze prohlédnout se ve snění, neboť čepel budoucích budujících přítomného je radostně blízko až přidušuje svá bříška ke dnu beznadějné plachetnice návratu a spásná výbušnost zastřešených šílenství znamenitě rozbřeskává dech svící i vitaminových barev šeravých palet na plachtách z azuritových lovení štětců a Bach trýznivou strunu oplétá do říčně plačícího violoncella, které právě zemřelo. Několik labutí skloní pár ze svých šíjí, pod vlajkou vlásků války.

Až vstupováním inkarnovaných koloritů mezi čisté koberce tvých ledňáčků, oblahosklonilo mysl terpentýny s amonitovými proužky zednění, svinutými ve slepé kvádry mlčenlivých identit drolících se napříč pouští, kde studny mají vodu odražené celistvosti a sepjaté dlaně nestojí za předlohu hedvábné panny, v očích jejich poselství obíhá tíži měsíční dvakrát za polibek věků.

Vítáš nás slovy, kterými olíbáváš olojové prostorné ostruhy bez trnů, v zas popelavé družnosti svých nocí, jimiž kazíš nitra a své zemdlené druhy. 
Kdosi kdes zahlédl zítřek jedením hlasem zničený před tisícerým mrknutím, jako rozmezní kulturní pramen dvou nosičů našich nálezců, nad něž Světelný opasek archeologa nechala jsi jako otisk těla paměti rozplétaný ze strouhy změti našich těl opálených jen nudou nad čirou všední lhostejností stébélek v očích čisté závisti.

Smítka opílených pírek a chmíříček harfické dívky modrých šatů, klečící v panenské přírodě idejí ztracených střelným prachem a hlukem děl a salv dopisů v nevyčerpatelné dechovosti opravdové Lásky, jenž zpívá o své pohnutce k zabití všech vzduchových částeček naší Země, aby se stala něčím nevykopatelným, aby její význam byl navěky zapovězen, díky benefitům strojové mysli normalizovaných vědomí třeti milénické civilizace.

A my svou pozůstalí svou divotvornou zodpovědností lesa, zaséváme tváří Tvář obrazovce kapénky hlávek, o kterých pozemští jestřábové tlí, jak nevybouření samci majestátním neklidem staženi zpět, když violky s violkovými strunami nad vášní miliard hynou v popelavém stesku naposled.

Nás k dostání je v hlubinách regálů temné propasti času mnoho, čeřených gladiolou výpustné elementarizace našich všech předchozích a budoucích bytí, spálených vatou tekuté zlaté dlaně fosforu poledního jasu, nepsaného ze dvou setkání jediného poslání kontinua tvorů rozených v evoluční bouři produktů vteřin mámivých, cítěných jen pod vážkami křídel, vorů jako v dešti času kosmu sevření hlídkující nad lůnem z lánů Karminua.

Jak mezihvězdné pryštění zřícených soch v dásních trysek kójí, ve jmění jmen kypění tok pršících výbuchů tisícerých perel duhových klíčení,zevní oči řad vytřeštěny vzad i před otokem míz životů ořezaných časem paprsků nesčíslných frekvencí.

Jimiž jako teřinami chladíme svou touhu po zasvěcené nevykořitelnosti neumírajících čísel tvaru a forem ve chřady bytostí vtělovaných obloukém chvějivých mas vdechnuté a vydechnuté vteřinou modliteb pozlacených slz a řas neshledaných ničím z nedohledna nadvěčných Oratorií.

Jako básníkovi nesčíslné role při výstupu na Entheozen.
Tam totiž vy, závislí jako písmeno Kvé vstupující do špatné pohádky, ničíte hlásky obsidiánových přeháněk druhově tvůrčích vizí hořících uhlíků, jenž všichni nerozpoznatelně prahneme uchopit propustným čeřením vzácné ohnivosti krunýřových a želvovinových zrcadel a spících kříd duhových plamenů raných probuzení bdělého okouna, zatřeného do vřídélek z křidélek tvořených posledním z posledních úniků, za věž o níž se bájné víry nespoutannosti ocitly úplnou pompou noci, jakostně zděšeny v čase opomenutého opojení prchlivého torza nadčasovosti,  jemuž čtyři zpěvy obelisků pálivých oblak vůní nemohli uvěřit metamorfující tvary polohřmících skalisek, odlesků zevních vstupů do zídčích zídeček sinatorií jako ve vězenských bójích kvantových princů, v nichž existuje kulminanta a genesis, nad nimiž obzory hrůzně vyčnívající svou památnou stoletou expirací, vrací se do sutí vrozených ze sutí inhalovaných pránami čirých extází, vteřinou oběhu přelitých v mírové mosty národů zlatých sítí svých nečekaných prodlev, které vylévají oči řásečnic bahenních, přímo k černě neznámým pulsům lávy ze sopky enstatické polevy afrických dojmů dvou ztracených milenců zapomenutých v zásuvech odměrných záření otočné vibrace času, cestujícího obtékavě po měsíčních kaskádách a zátomisách neviditelných prstenců kruhové mřenky minulosti, získané tělem letů pramenných Hyperionů.

Nad veškerostí svrchovaných se v podlouhlých výrech tvořila sama teta smrt při ústupu času a nebe vyznělo vibracemi délky delt trávivě olektrizujících, lízající ocůnky odlesků paměti blesků, jenž nebyly vtíženy v čase tohoto života, ale jeho notovým zápisem dálnopisů předků, vizionářů šiře a osiřele širokých cest, jenž přivábí neskonalostí jakož i neodolatelností jako chocholky přímo z jádra nespatřených korábů řízených hvězd ! Ty byly postaveny před znakem nové sochy tohoto impéria, kteří zemřelí se stále tázali na ústup ti nevytrvalí zmínili jen bolest nad rozlitých svitkem ke klíči nových galaxií.

Až přistoupil jeden muž mladé povahy neztišené bolestí závratí a sílou vylouzenou Tajným přísvitem přídechů náhodné tváře milosrdenství, kde staříček šprýmuje s poupátkem něhy a radí mladým mýtickým poutníkům, na ose hladin vyshledaná knížetem spícím ve hluboko zasuté životní pouzdro zocelené Příběhem, jimž dal nádech snad sám Člověk v zemi zaslíbených slz nadějných prutů lázebných vykoupení.

Kamínek v lotosové k pověšení nad obzor lososových řek rodinného jmění této vydražené země o níž si mysleme jen to co zasluhují ti, kteří rozhodují o našich úsudcích, které byli jen pouhou nezaměnitelností nebojácné existence, vyjádřitelností šedé kosmické eminence, jejíž hmota je akauzální břeh pro malé preludium v publiku nového zatmění doby.

Rozmléčněné bředlé břehy stínající podlomené zdraví milionů, žijících ve stěně bezvodné pasti na matérii věků, která je nadaná počitkem tvůrčích pohybů víry a zášlehů pulzující loterie supernov mávajících na nezměrné a nespatřitelné dálky za neobjevitelností jednoho z jedinečných teleskopů otevřené hry s nadčasovou pastí na první z mnoha možných stran množiny mince žijící pro souznění hlav budoucích, stejně prázdných, ale nestejně padajících do jícnu sebe samých.

Žijící lobisté fiaska pekel soustředěne metají larvy pokraku, Mardukové hledají poměr k nepoměru spektra deštných plic planety, zničených do míry jisté nenávratně, zlí duchové krouží závratně svou krutostí nad paletou lidské mrvy a oháňky vidoucího civilizačního viru, mroucího pro pád Země, kterou Stvořil pamětný počátek aury kosmické, nevyčíslitelné krásou jezdců nových nespatřených nebeských, korábů bez letových drah, objevujících se úvodem k novým kapitolám malých planet, malých lidí, nuzně, bídně a loutkově žijících svá obrovská rezidua před neuplatitelností délky životní.

Však snaha usilovná žije v hudbě zbraní budoucích, kde objeví se nová síla pro nadějný chvost života, pro pramen horlivého rtu žízně, planoucí po vnitřních okolcích slzný koles ozubených slz Lásky, až do přítomné vteřiny neposledně do prostoru plátna jdoucí až za horizont, který je našich malbách obrkoužen postavou étherické hodnoty teleportující akcelerativnosti.

A tak tah šklebící písmena žalostně trylkuje veselým kopcem nad časem a vábí a křehčí zjemněné ve výsledně hávném sboru pantheonu, po čepeli teče květ dotýkané skvoucnosti a my jako meče tekuté jitřní zkušenosti Amona o stále sníme o dni, kdy se dotyčný vyvolený dozví svá upřímná vyjádření vděčnosti a tyrkysoví soví přátelé otáčivého spektra zdraví očesaného pana štětců a partitur, aby do bomby která vyléčí svět nad jeho zkázou a nezúčastněností přibalil jako dáreček i oblažené dítě pláže věčností, které surfuje po oblastech o nichž se nám, blízkým smrtelným nikdy nesnilo.