Samoto

Ve tmavomodrém pokoji občas zafouká tvůj dech tak,
jako bys spala a přehoz na gauči voněl tvými vlasy.
Milá může být i čerstvá barva na stěnách,
když ji rozmývá to teplé, tečkované.

Zvonečkem v okně, aby tě vítal, jsi byla taky ty.
A když vypnou elektriku, zas zapálíš svíčky,
kterým je vždycky znovu zima.

Jindy otevíráš oči a rozbíjíš okna skoro tak,
jako by tam za nimi stál fotograf
a tvářil se strašně
obyčejně.

A nejhorší na tom je,
že žádná jiná zima není
tak samozřejmá.