Cena za jednu chvíli

Anotace: ...

Opírám hlavu o chladnou zeď,
na rukou pouta, na noze závaží,
nechápu, netuším, kde jsem teď,
vzpomínám, slzy kanou mi po tváři,
to přec není možné, že jsem v žaláři.
Přes strop se line velká pavučina,
nevím zda je či není moje vina,
že objevím se v temném koutě hned,
do své vlastní sítě polapena,
po té, co u nohou ležel mi svět.

Železná mříž se otvírá,
tiše vrzla, až se srdce zachvělo,
a tmou přilétá černá můra.
Tak jak se léta v naší smlouvě psalo,
naději ze mě zvíře vysávalo.
„Tak stůj, což neplatím ti těžké daně?
Za prchlivé štěstí, jen a jen za něj!“
„Vždyť víš, že ocitneš se tady hned,“
usedá můra na bílé dlaně,
„po té, co u nohou ležel ti svět.“

Pak zmítám sebou, trhám pouty
a můra roste, čím více já slábnu.
„Poslyš, ty jsi já a já jsem ty,
tak nebraň se cítit v sobě tuto tmu,
dítě, vzdej se svého ubohého snu.“
Náhle malým oknem pronikne záře,
hvězda odhaluje mi cestu ze žaláře.
„Zachráním tě, neboj, bude to hned,
můj jemný paprsek tě rozváže,
už nebude u nohou ležet ti svět.“

„Hvězdo, nech mě prosím tady,
radši budu můru v očích mít tedy,
než vzdát se navždy pocitu, a to hned,
ač sama si s ní nevím rady,
že nemá u nohou ležet mi svět.“