nechal jsem se doručit v květině
abych ji mohl utěšit
zrovna totiž strádala
kytku položila na klavír
vedle fotografie
sedla si na pohovku
a dala se do pláče...
byl jsem ale příliš maličký
nemohl jsem seskočit a obejmout ji
byl jsem tak blízko
a přitom jsem nemohl pomoci
volal jsem
křičel její jméno!
nic
bylo to smutné
oba jsme byli ztraceni
ve svém žalu
ona právě prodělávala svoji ztrátu
a já měl v sobě tolik lásky
kterou jsem jí nemohl předat
místností se rozléhal její pláč
a mně to rvalo srdce
zavřel jsem oči
a myslel na to krásné
co jsme spolu prožili
plakali jsme spolu...
mnohdy si myslíme, že to, co děláme je málo pro toho, komu chceme být blízko a pak nás ten někdo pohladí po tváři a poděkuje, obejme a nám to dojde... i když jsme byli daleko, byli jsme nejblíž...
a někdy sedíme vedle někoho a přitom cítíme, že jsme milióny kilometrů vzdáleni... před nedávnem mi odešla tam někam moje psí přítelkyně... moje kolegyně, moje první psí dáma se kterou mám pupeční šňůru... dodnes... partner byl, chtěl mě ochránit od toho, co nejde... od té příšerné reality, chtěl být silnější a byl... cítila jsem jeho vedle sebe, ale přesto jsem se s tím vším musela poprat sama v sobě... cítila jsem jeho každý dotek, každé objetí, vzbudil ho i můj noční odchod a pláč v jiné místnosti... ale prožívat to teď musím sama...a jsem vděčná, že to blízko mi dal... i když zcela jistě cítil, že jsem sto světelných let daleko... u ní... s ní... a že ty slzy musím plakat...
12.07.2017 20:12:50 | zelená víla
kdo se ze ztracené lásky rozpláče - v nebi čekají jej od andělů koláče...:-) :-D*
12.07.2017 16:12:24 | Frr
možná jsi měl být raději dopis v květině, aby Tě uměla přečíst... :)
11.07.2017 12:03:58 | Philogyny1