mnohdy si myslíme, že to, co děláme je málo pro toho, komu chceme být blízko a pak nás ten někdo pohladí po tváři a poděkuje, obejme a nám to dojde... i když jsme byli daleko, byli jsme nejblíž...
a někdy sedíme vedle někoho a přitom cítíme, že jsme milióny kilometrů vzdáleni... před nedávnem mi odešla tam někam moje psí přítelkyně... moje kolegyně, moje první psí dáma se kterou mám pupeční šňůru... dodnes... partner byl, chtěl mě ochránit od toho, co nejde... od té příšerné reality, chtěl být silnější a byl... cítila jsem jeho vedle sebe, ale přesto jsem se s tím vším musela poprat sama v sobě... cítila jsem jeho každý dotek, každé objetí, vzbudil ho i můj noční odchod a pláč v jiné místnosti... ale prožívat to teď musím sama...a jsem vděčná, že to blízko mi dal... i když zcela jistě cítil, že jsem sto světelných let daleko... u ní... s ní... a že ty slzy musím plakat...
12.07.2017 20:12:50 | zelená víla
Vílo, Ty mi mluvíš z duše. Děkuju že jsi se zastavila. P. :-)
13.07.2017 17:16:53 | piťura
kdo se ze ztracené lásky rozpláče - v nebi čekají jej od andělů koláče...:-) :-D*
12.07.2017 16:12:24 | Frr
a když dojdou koláče
dojde též na lahváče...
Díky P. :-)
12.07.2017 17:45:03 | piťura
Začnu šetřit na klavír...:-)
12.07.2017 13:58:57 | Dreamy
takovou květinu lze položit i jinam
blíž...
P. :-)
12.07.2017 17:48:12 | piťura
...pšš, už ani slovo, abych tu krásu v Tvých slovech nevylekala:-)
11.07.2017 18:50:56 | Nikita44
Niki, mockrát děkuju. P.
12.07.2017 11:58:11 | piťura
možná jsi měl být raději dopis v květině, aby Tě uměla přečíst... :)
11.07.2017 12:03:58 | Philogyny1
:-)
12.07.2017 11:57:27 | piťura