Balada o poslední rytířce

Dnes vstávám zas z popela jako Fénix.
Po kolikáté již?
Ve stříbrné zbroji oděná,
co staniol připomíná spíš.
Vyhnali mě z Ráje.
Jak tu nešťastnou Lilith,
co nechtěla pod mužem líhat.
Můj kůň už dávno zmizel,
snad pošel věkem.
A možná narostla mu křídla
a naučil se lítat.
Na krku se mi houpe medaile z čokolády.
Moji milou baladu už dávno nehrají Bardi.

Ale teď, v tuhle chvíli,
na ničem nezáleží.
Jen na tom, že žiji.
Všechna tajemství střežím.

V dřevěný meč, změnilo se mé třpytivé
Jitřní ostří.
A má přilbice zdobená drahokamy?
Je z ní dýně.
Obývaná slepými myškami.
Hledám svůj štít tepaný stovky hodin.
Opřený o strom, obrostl mechem.
Starému jezevci poskytuje
svůj přívětivý stín.
Pokrčím ramena, Bože,
byla jsem pryč tak dlouho... .
Ale hoďte na mě špínu
a vyrostu v divoký květ.
Posedlá touhou.

Ale teď, v tuhle chvíli,
na ničem nezáleží.
Jen na tom, že žiji.
Všechna tajemství střežím.

Opřu se o strom a natáhnu nohy do mechu.
Zrzečka v kožíšku mě ťukne šiškou do nosu.
Zbroj jsem odhodila do trávy,
ať se mi rosou promáčí rukávy.
Vlasy rozpustím,
vítr mi řízu nadzvedá.
A svůj starý zámek na kopci dávno nehledám.
Ani na cizí hradby už neútočím.
Na ruce se mi blyští kouzelný prsten,
ale já už jím nikdy neotočím.