Sokolí dům nad řekou

Starý dům jak hnízdo sokolí
na skále vysoko nad řekou,
opuštěný mrtvý a krásný,
shlíží do údolí.
Vítr kvílí píseň odvěkou,
měsíc je v úplňku tak jasný.

Jak tu mohl někdo vůbec žít?
Mraky jak stíny duši kryjí,
když modravou plání uhání.
Netoužit a jen být,
myšlenky jako klubko zmijí
ničí spánek. Je tu svítání.

Musím už odejít, jak zdá se,
žluté přílby dům teď bourají
motory řvou, kladiva zvoní,
bílý prach mám v hlase
a slova na rtech umírají.
mrak honí mrak, však nedohoní.

Holá skála, jenom sutiny,
hoď kamenem, kdo jsi bez viny,
snít a žít teď můžu kdekoli.
Ze skály slétl stín sokolí.