Doby zástav

potí se mi ruce
               a jedna táhlá píseň mi zpívá
že to nevadí
               že jsou období bázní
snad u každého člověka
               a že dlaně pláčou s celým tělem
a že také pláčou s celou myslí
               která se v hloubkách
svých nebezpečných průsmyků topí
               až se i tělo zachvěje a orosí

píseň zpívá dál:

jsou to doby zástav
               srdce prostě zůstanou
jako by jim někdo vyšší řekl
               ať si také odpočinou
a nám se mezitím zpotí celé tělo
               přijde člověk před náš práh
kterého známe lépe než jiní
               ale najednou z něho máme strach

týdny mlčíme
               měsíce mlčíme
sami sobě mlčíme těžkou dobu
               je to až k neunesení
a po prstech teče slaná voda
               a po očích stékají barvy ročních období
a my nerozeznáme barvu řepky olejné
               od bílých kvítečků sněhu

snažíme se rozbušit
               naše srdce bez kvapu
a tak bušíme do hrudi s každým ránem
               a na noc ho raději necháváme být
až nakonec umíráme touhou po naději
               s časem ztraceným někde v uších
kdy zase srdíčko vyžene jej ven
               a zasadí mu tóny které už známe

všechno má svůj čas
               říká prý každé lidské srdce
i to co se z ničeho nic zastaví
               jednoho dne rozbuší se znovu plné síly
a když přece jen nerozbuší
               tak jen protože už toužilo žít někde jinde